Toto povolání, tedy povolání hrobaře, se může zdát leckomu divné, možná až úchylné, netoliko mě, který jsem se stal právě hrobníkem. Netušíte, co zajímavého mě na mém krásném hřbitově už potkalo. Mám domek se zahrádkou za náhrobkem Pepiny Tůmové a z hospody musím chodit přes celý hřbitov. Kolikrát už jsem si takhle za té noční cesty popovídal s nějakým tím duchem - to se snad ani nedá spočítat. A navíc, když člověk občas jde krokem nepříliš pevným, spíše kličkuje, nedá se občasnému pádu do nějaké té jámy zabránit, a tak mě jednou našli ráno pan farář s pozůstalými, jak jsem si ustlal na rakvi jejich dědečka. Mám svou práci rád, skýtá mnoho dobrodružných, někdy i strašidelných zážitků. Avšak na rozdíl od mého oblíbence - filmového spalovače mrtvol – Hrušínského, nejsem takovým fanouškem, abych vyvraždil svou rodinu. Ta mě podporuje, jak jen to jde. Syn se stal řezbářem a ve volném čase kameníkem, dcera s manželkou vážou smuteční věnce a připravují obřady pro pozůstalé. Bratrance s rodinami pak občas najímáme jako truchlící, má-li zesnulý málo příbuzenstva. Doufám, že svým povoláním budu moci ještě dlouho sloužit svým spoluobčanům a až já jednou zemřu, nechci pohřeb žehem, ale ať mě zakopou pod černou zem, a tam s kostlivcema budu si povídat o tom, co do hrobu mě sklátilo.