Původně jsme si chtěli smlsnout na profesorce Hirschové, avšak ta nám z neznámého důvodu rozhovor neposkytla a tak jsme se zaměřili na profesorku Vachovcovou. Předáváme vám sem alespoň špetku zábavy, kterou lze se sle(i)čnou učitelkou v některých chvílích zažít.

Spěcháte, seč vám síly stačí, potíte krev a zakopáváte o sebemenší nerovnost chodníku. Váš splašený dech souzní s tikáním pomyslných hodin ve vaší hlavě. Bleskově proženete Petákovou ulicí a odstrkujete se od zdí školní budovy, čímž si alespoň trochu dopomáháte k rychlosti. Tak tak zdoláte schody, div se nesvalíte na zem vyčerpáním.

Prázdnou chodbou, poznamenanou každodenním stresem, po níž bloudí pozůstalé duše těch, kteří naši školu navštěvovali v dřívějších letech, se nese uši rvoucí zvuk. Zejména děsí ty, kteří věří v nadpřirozeno nebo alespoň kouzlo svátků. Zimní vítr naráží do oken a studenti nervózně klepou prsty do lavice. Ručička na hodinách se stále zpomaluje, všichni s obavami pozorují kliku [...]

„Zase to nefunguje? No to si snad děláte srandu!” - „Tak jaký číslo oběda?” - „Já nevim…” - No tak se holt běž podívat.” - „Ono to zase nefunguje!” - „Ale ne!”